Full resolution (JPEG) - On this page / på denna sida - Kniha třetí: Finský kapitán - XIV. S čím se Emilie zpovídala matce
<< prev. page << föreg. sida << >> nästa sida >> next page >>
Below is the raw OCR text
from the above scanned image.
Do you see an error? Proofread the page now!
Här nedan syns maskintolkade texten från faksimilbilden ovan.
Ser du något fel? Korrekturläs sidan nu!
This page has never been proofread. / Denna sida har aldrig korrekturlästs.
- 1 7 5 —
„Krásná děvo moje!
Tyto dny jasu slunečního a nevýslovné blaže-
nosti dospěly nyní konce.
Jest tomu teprve tři hodiny, co jsi mne opustila,
a ptám se’ sám sebe, jak ubiju svůj čas dnes večer,
zvláště zítra, odjedou ostatní všichni s tebou...
štěstí má hroznou chybu: uprchlo-li, zanechává po
sobě bezmeznou prázdnotu. A tato prázdnota má
v zápětí nechutenství, nevolnost, zmalátnělost a tíži,
takže naříkáme na štěstí samo a myslíme, že by
bylo stejně dobře, kdybychom nikdy nespatřili ani
záblesk jeho, když prchavý lesk jeho tak draze musí
býti zaplacen.
Pověz mně, jak nabýti toho, co jest nejnesnad-
nější, trpělivosti!
Neměl bych ti snad posílat! tuto čmáranici
ale učiním tak přece.
Probůh, odpověz ihned. To mně bude přece útě-
chou pro nekonečný večer ten.
Tvůj
G u d m a r.“
Za dvě hodiny obdržel tuto, odpověď:
,,Drahý můj bývalý veliteli!
Nestydíš se, naříkati tak nemožně? Vidím již.
že pro budoucnost budu musiti převzíti velení nad
tebou, a činím to tímto.
Nyní poslyš.
Zaslouží štěstí člověk, který si ho nedovede vá-
žiti déle, nežli je může udrželi v rukou?
Jsem ovšem s jinými pohromadě a vynasnažím
se všemožně, arbych je obveselila, to \ršak nevadí.
<< prev. page << föreg. sida << >> nästa sida >> next page >>
