Full resolution (JPEG) - On this page / på denna sida - Kniha šestá: Na rozcestí - VII. Den dnešní není dnem včerejším
<< prev. page << föreg. sida << >> nästa sida >> next page >>
Below is the raw OCR text
from the above scanned image.
Do you see an error? Proofread the page now!
Här nedan syns maskintolkade texten från faksimilbilden ovan.
Ser du något fel? Korrekturläs sidan nu!
This page has never been proofread. / Denna sida har aldrig korrekturlästs.
jeho vyznání a konečně pomatený jaksi dodatek
o hrozné srážce s lodí podloudnickon.
Poslední řádky listu jeho zněly takto:
»... Předstihla snad již pověst dopis tento’? Po-
mýšlíš snad již s ošklivostí na muže, který ve strašli-
vých hodinách oné noci stále volal k Tobě, žádaje
Tě úpěnlivě, aby mu pomohla snášeti břímě jeho?
Porozuměla jsi tomu? Vina krvavá... vina
krvavá!
Co mi to prospěje, nechávám-li výkřik tento ti-
síckráte zaznívati před sluchem svým? Vím to až pří-
liš dobře... Či jsem snad zbaběle měl nechati zavraž-
dili sebe a ostatní? Měl snad velitel lodi korunní
klidně a se založenýma rukama hleděti na to, jak ji
divoký odbojník potápí? ... Nikoli, neprospěje mi to
nijak! Pohled tento bude mne věčně pronásledovali!
Májo, drahá Májo má! Nebude Gudmar tvůj
nikdy směti planoucí čelo své opříti o věrnou hruď
Tvou!
Přál bych si, aby mně někdo učinil totéž, co jsem
já musil učiniti velkému Esbjornssonu.
A slunce vychází dnes jako kdykoli jindy a svítí
nyní právě do kajuty, která byla svědkem zápasu,
tak mnohé hodiny trvajícího. Drahá, vroucně milo-
vaná Májo...«
Dvě velké slzy byly skanuly na toto jméno,
které byl Gudmar v osudné noci marně volal.
A slzy mladé dívky řinuly se neustále, krev její
se bouřila prudkostí posud nepocítěnou. Nyní to byla
o n a, která volala jméno jeho.
Jak ráda byla by objala hlavu jeho a položila
jí na srdce, které bylo nyní schopno tisíceré lásky.
<< prev. page << föreg. sida << >> nästa sida >> next page >>
